Velká vlaková honička


28.10. 2014
Na japonský venkov a ke břehům Pacifiku.

Na internetu jsme si našli vlakový spoj do městečka Futaminoura, které leží na poloostrově Ise. Ještě před snídaní jsme ale zjistili, že námi vybraný vlak v 8:05 z ósackého nádraží nestíháme. Přestali jsme se hnát a v klidu snídali. V 8:15 jsme vyrazili z hotelu, šli na místní stanici vlaku a zamířili směr hlavní nádraží. Tam jsme zjistili, že nám za pár minut jede vlak na Shin-Ósaka, tedy nádraží odkud jedou šinkanzeny. Přidali jsme tedy do kroku a během několika minut jsme byli na šinkanzenovém nádraží, cesta vlakem trvá jen 5 minut. Šinkanzen do Nagoya nám jel zase za pár minut a tak jsme nelenili a zase popoběhli, vlak už na nás čekal. Protože jsme neměli rezervaci místa, procházeli jsme kus vlaku, ale nakonec si v pohodě sedli. Protože to byl rychlejší ze dvou šinkanzenů, co tudy jedou, byli jsme v Nagoya za dalších 51 minut. Poslední vlak na cestě do Futaminoura už na nás taky čekal, než jsme došli na perón, odkud jel. Zjistili jsme, že jsme vlastně chytli vlak, na který jsme původně v 8:05 mířili. Náš poslední vlakový úsek jede několik stanic po kolejích, které jsou soukromé (nepatří JR) a musíme tu tedy platit i přes to, že máme JR pasy. Vychází to na 100 Kč na osobu a jednu cestu.

V městečku Futaminoura toho moc není, jezdí se sem jen kvůli jedné svatyni, která je v moři. Jsou to dva veliké kameny, spojené lanem a na větším z nich je tori (chrámová brána). Na fotkách to vypadlo moc hezky. Na místě jsme zjistili, že jsme si to oba představovali mnohem větší a že tohle vypadá jen jako model. Ale nebyl. Nevadí, i tak je to moc pěkné.

U svatyně je krámek s různými suvenýry a dobrotami. Zlákala nás tam paní prodavačka, která nám nabídla misku zeleného čaje na ochutnání a také zelené úlomky, které vypadaly jako z lisovaného zeleného čaje. Podle gestikulace prodavačky je to prý dobré na krk. Nesměle ochutnávame. Je to trochu jako hroznový cukr ochucený a obarvený práškem ze zeleného čaje. Chutná nám to, takže si hned krabičku kupujeme. K tomu ještě krabici s koláčky. Už jsme si na to zvykli, ale stále nás fascinuje množství obalů. Papírová krabice s koláčky je zabalena do ozdobného papíru. V krabici je zatavený igelitový pytel a v něm do samostatných papírků balené jednotlivé koláčky. Kdybychom se nebránili, celé by nám to dali ještě do igelitky. A pak se nemá svět utopit v odpadcích (na druhou stranu, Japonci nic neskládkují, ale poctivě třídí, recyklují a toho, co nejde recyklovat, většinu spalují, protože nemají prostor, kam to dát).

Pak jsme počkali (nemuseli jsme utíkat!) na lokální vlak do trochu většího městečka Ise. To je proslavené dvěma super svatými chrámovými komplexy, kam smí jen nejvyšší kněží a císařská rodina. Už to je zvláštní, ale není to vše. Všechny chrámy a chrámečky musí být každých 20 let znovu nově postaveny. Dřevo z rozebraných hlavních chrámů se použije na stavbu chrámů jiných. Obyčejní lidé, stejně jako obyčejní kněží do chrámového komplexu mohou, jinak by to nebyla taková atrakce, a dostanou se dokonce i do blízkosti tajných chrámů. Z tajných chrámů je ale vidět minimum, jen střechy, jinak jsou obehnány vysokými zdmi. Obyčejní lidé mají postaveny svatyně poblíž tajných chrámů a jsou právě ze dřeva z předchozího chrámu. Vedle každého chrámu je prázdné místo, kde stál chrám předchozí. Poslední, 62. přestavba proběhla v roce 2013, takže chrámy doslova ještě voní novým dřevem a vše ještě umocňují okolní staleté borovice.

Do odjezdu vlaku směrem domů nám zbývalo asi 3/4 hodiny. Podle knižního průvodce je dobré navštívit staré domky nedaleko nádraží. Šli jsme tedy tam, kam průvodce radí. Starých domků jsme pár viděli, ale čas do odjezdu vlaku se najednou skokově zkrátill. Opět jsme přidali do kroku, protože čekat tu další hodinu se nám nechtělo. Přicházeli jsme z druhé strany nádraží a na jedné z kolejí jsme viděli vlak s cedulkou Nagoya. Měl sice odjíždět až za 4 minuty, ale popoběhli jsme po spojovací lávce, abychom ho určitě chytli. Když jsme ale sešli na perón, vlak tam už nebyl. Na tabulích svítily jné časy odjezdů, než měl být náš. Pak Katku napadlo zkusit ještě jiné nástupiště, protože tady nebyla ani zmínka o JR. Do očekávaného odjezdu zbývala poslední minuta. Vyběhli jsme opět na lávku a zkusili sousední nástupiště. Tam nic nebylo, ale hned na dalším stál vlak JR do Nagoya. Utíkáme. Když sbíháme ze schodů, výpravčí už píská k odjezdu vlaku. V poslední vteřině naskakujeme do vlaku a hned se rozjíždíme. Uf, tohle bylo o fous.

V Nagoya máme na přestup celé 3 minuty na šinkanzen do Ósaky. Pohoda, ani nemusíme moc utíkat, jsou to jen 3 koleje vedle. Šinkanzen byl celkem plný, začala večerní dopravní špička. Nakonec jsme dvě místa vedle sebe našli a v klidu pospáváme.

Poslední dnešní přestup z šinkanzenu na lokálku do Ósaky. Máme přes 10 minut čas. Trochu jsme si popletli východy, ale nakonec jsme za to moc rádi. Cestou jsme totiž potkali pekárnu, kde dělají naše oblíbené čerstvě pečené koláčky plněně sladkými fazolemi. To, že stihneme náš plánovaný vlak do Ósaky už jsme vzdali a těšíme se na koláčky. Viděli jsme že mají krabici na 6 kousků, tak chceme 3 se světlou náplní a 3 s tmavou náplní. Přeborníci na balení to ale pojmou jinak a zabalí nám 3 a 3 koláčky zvlášť do jiné papírové “krabičky". Ještě každý balíček přelepí izolepou stejné barvy, jakou má náplň. Pak nacházíme správné nástupiště a k velkému překvapení náš vlak ještě stojí ve stanici a tak ho (zase) stíháme.

Celou cestu je nám velkým pomocníkem telefon s přístupem na internet. Snadno si tam najdeme všechny vlaky a ukáže nám to na jakou kolej přijedeme a ze které odjíždíme. Můžeme pak jít, nebo spíš běžet na jistotu a nemusíme se zdržovat hledáním na tabulích.

Protože jsme přes den pojídali jen nějaké drobnosti ze samoobsluhy a ochutnávali místní výrobky, tak jdeme na večeři do restuarace. Zvolili jsme jednu z mnoha nádražních restaurací v Ósace. Vybrali jsme si “knedlíčkovou” restauraci. Byla to resturace specializovaná na Dim Sum knedlíčky, což není původní japonské jídlo, ale čínské. Knedlíčky se vaří v dřevěno-proutěných miskách na páře, mají různé tvary, barvy a náplně. K tomu jsme měli polévky, rýži a saláty. Bylo to skvělé! Na závěr jsme si dali pár sladkých knedlíčků jako dezert.

Zítra podnikneme znovu cestu do Kjóta donavštívit zahrady, které jsme loni nestíhali.

Další kapitola: Kjótské zahrady

IMG_1584
Při přestupu z vlaku na vlak bývá dost tlačenice.

IMG_8632
Několikrát balené koláčky.

IMG_8663
Svatyně ve Futaminoura …

IMG_8654
… není zas tak veliká, jak se zdá.

IMG_8689
Nádraží ve Futaminoura.

IMG_5475
Veřejnosti nepřístupný chrám v Ise.

IMG_8704
Dál se běžní smrtelníci nedostanou.

IMG_8701
Tady ještě loni stál původní chrám.

IMG_1592
IMG_1595 IMG_1590
Mnoho různých knedlíčků Dim sum.

Další kapitola: Kjótské zahrady