Budík ráno nestačil ani zazvonit, budíme se už v 5:30. Snídani tu podávají od 6 hodin a v 6:30 už se potkáváme s řidičem. Je to Peruánec jménem Benjamin, o kterém nám bylo řečeno, že neumí anglicky. Naštěstí to není pravda, anglicky umí docela obstojně, rozhodně mnohem líp než my španělsky. Když si zrovna nerozumíme, pomůže nám Google překladač.
Teď teprve zjišťujeme, jak je Lima skutečně obrovská. Má 14 miliónů obyvatel. Většina budov mimo centrum není moc vysoká, jsou to několikapatrové domy, takže si rozlohu města dovedete sotva představit. V centru, kde bydlíme, jsou vysoké budovy, jedna vedle druhé. Pomalu začíná ranní dopravní špička, a tak chvíli trvá, než se z města dostaneme do volné krajiny. Jsme rádi, že nemusíme řídit, občas se tu jezdí na naše poměry divoce. Jezdí se tu, jako u nás, standardně, tedy vpravo. Na dálnici ale platí podivné a nepsané pravidlo, že kdo může, jede v levém pruhu a ostatní rychlejší auta ho zprava předjíždějí. Takže i ty nejpomalejší kamiony jedou dost často v levém pruhu. Přitom oba pruhy dálnice jsou tu hezké a hladké.
Z Limy jedeme po západním pobřeží Ameriky po Panamerické dálnici, která začíná na Aljašce a končí až na nejjižnějším cípu Argentiny. Maximální povolená rychlost je 100 km/h, ale jsou místa, obydlené oblasti, kde se jede mnohem pomaleji.
Rozhlížíme se po krajině a trochu s překvapením zjišťujeme, že je tu z velké většiny vyprahlá poušť, kde bez umělého zavlažování vůbec nic neroste. Některá místa ale i tak vypadají moc hezky. Vpravo od dálnice vidíme oblé kopečky dun a za nimi se vlní oceán. Pak tu jsou zase dlouhé písčité pláže. Je tu i pár míst, kde se do oceánu vlévají řeky tekoucí z nedalekých And. V tuhle dobu jsou řeky skoro vyschlé a člověk by je bez cedulí u silnice sotva hledal. Co ale přítomnost řek jasně označuje, je zeleň, která koryta řek lemuje. Je to příjemná změna rázu krajiny. Na políčkách, která jsou zavlažována umělými kanály, se tu pěstuje ledacos pro nás běžného, ale i exotického. Například kukuřice, chřest a artyčoky. Mučenku ale u nás nenajdeme a banány také ne. Tahle pobřežní oblast je hodně ovlivněna nedalekými horami – Andy totiž zachytí veškerou vláhu, co jde z východu, a asi až do vzdálenosti 40 km od pobřeží vůbec neprší, proto je krajina tak vyprahlá.
Cestou dvakrát zastavujeme na občerstvovací pauzy a v obchůdcích u benzínových pump se poprvé seznamujeme s místními specialitami. Petr neodolá a kupuje si populární Inka Colu. Coca-Colu to nepřipomíná ani náhodou. Je to jedovatě žlutá limonáda s příchutí vzdáleně připomínající banány. Ochutnáme i čipsy z juky. Až na to, že jsou smažené, jsou určitě úplně zdravé :-). Aspoň to tvrdili na obalu: „zdravá potravina".
Pisco a rybářský přístav
Po skoro 4 hodinách jízdy se dostáváme do městečka Pisco. Nadšeně fotíme malé rybářské lodičky. Původní plán byl, že pojedeme do Pisco na letiště, odkud se létá malými letadly nad známé petroglyfy na planině u Nazca. Máme smůlu – na dnešní den jsou všechny lety zamluvené a jiný den nemůžeme. Dozvídáme se, že se v Limě právě koná mezinárodní setkání APEC a sjeli se tu prezidenti a premiéři ameriko-pacifických států, jako jsou USA, Kanada, Čína, Austrálie, Indonésie atd. No a ti si vyblokovali všechny lety do Nazca. Naštěstí máme náhradní program – přírodní rezervaci Paracas, která je nedaleko.
Rezervace Paracas
V rezervaci Paracas je také jeden petroglyf, ale je vidět pouze z moře. Pořádají se tu dvouhodinové výlety na blízké souostroví Islas Ballestas, kde jsou k vidění různá zvířata – lachtani, lvouni, tučňáci a mnoho ptáků. Cestou je vidět i ten petroglyf – svícen El Candelabro. Na tak dlouhý lodní výlet se nám nechce, hlavně Petrovi, který trpí mořskou nemocí. Snažili jsme se najít nějakou alternativu, abychom viděli alespoň ten petroglyf, ale za rozumnou cenu jsme nic nenašli. Nakonec to asi bylo dobře, protože dost foukalo a byly vlny, takže Petrovi by nejspíš bylo dost špatně.
Pokračujeme dál do rezervace, která se dá projet autem a u vjezdu platíme mírné vstupné. Rezervace je dost rozsáhlá, spadá do ní několik desítek kilometrů pobřeží a nemálo moře s přilehlými ostrůvky. Je to ale zase jen poušť – neviděli jsme ani jeden strom nebo keř.
Zato výhledy byly nádherné: barevné písky, strmé útesy, dlouhé pláže.
Na některých místech jsme si díky červeným odstínům písku a skal připadali, jako bychom byli na Marsu.
Viděli jsme různé druhy ptáků, mimo jiné i supy a pelikána.
Oběd v Piscu a západ slunce
V brzkém odpoledni opouštíme rezervaci a jedeme na oběd do městečka Pisco. Náš řidič tam má oblíbenou restauraci, kam chodí místní a mají tam skvělé čerstvé ryby za dobrou cenu. Oběd byl opravdu výborný, ale musíme pokračovat zpět směrem do Limy, protože nás čekají opět skoro 4 hodiny cesty do hotelu.
Ještě jednou zastavujeme na benzince, dáváme si malé sladké občerstvení a protože bude za pár minut západ slunce, uděláme si malou zajížďku na místní pláž. Kýčovitý západ slunce jsme stihli akorát. Cesta zpět už byla celá za tmy, ale po dálnici se jelo dobře.
Zítra čeká Katku celý den jednání. A co Petr? Neztratí se v obrovské Limě?